PA + krimi

Jack rozparovač

Kdo byl Jack Rozparovač

Zpráva, která vyšla v květnu 1993 v liverpoolských novinách ve Velké Británii, silně otřásla veřejností i odbornými kruhy. Byl totiž nalezen deník, který si údajně psal nechvalně proslulý Jack Rozparovač. Dnes už legendární zločinec na podzim roku 1888 mezi 30. srpnem a 9. listopadem brutálně zavraždil pět prostitutek a nikdy nebyl dopaden. Je tento deník pravý, nebo není? Odpověď na tuto otázku není úplně jasná dodnes.

Chcete vědět, kdo byl jeho autorem? Napsal ho jistý londýnský obchodník s bavlnou James Maybrick, který žil v Liverpoolu. Zemřel 11. května 1889 ve svých devětačtyřiceti. Kruté vraždy přitom nebyly jediným skandálem viktoriánských časů, jehož se stal součástí.

Maybrickova šestadvacetiletá manželka Florence, původem Američanka, byla po jeho smrti zatčena a obviněna z toho, že svého muže otrávila arzenikem. V deníku se Maybrick vyjadřoval i k vraždám. A ty byly otřesné.

Neměl jsem čas ji rozpárat

Před čtvrtou hodinou ranní 31. srpna 1888 šel v londýnské chudinské čtvrti Whitechapel do práce dělník Charles Cross. V jedné z tmavých uliček Buck’s Road uviděl ležící postavu. Přivolal strážníka – nebyl si jist, jestli je dotyčný či dotyčná mrtvý nebo opilý do bezvědomí. Strážník si na tělo posvítil a málem omdlel – byla to žena s hrdlem proříznutým až k páteři, s rozříznutým břichem a vyhřezlými vnitřnostmi. Později se ukázalo, že se jmenovala Mary Ann Nicholsová a byla to prostitutka.

O týden později 8. září následovala další vražda – u plotu v Hanberry Street nalezl ve tři čtvrti na šest ráno dělník John Davis tělo prostitutky Annie Chapmanové. Měla rozřezané břicho a vnitřnosti jí visely přes levé rameno. A to nebyl konec. Třicátého září spáchal Jack Rozparovač ještě dvě vraždy. Obě od sebe dělilo necelých sto metrů a pětačtyřicet minut.

Prodejce bižuterie Louis Diemschütz se vracel v jednu v noci se svou károu a poníkem z obchodní cesty domů na Berner Street. Vjel do dvora a uviděl, že na pravé straně cosi leží. Došel pro správce domu a oba zjistili, že je to tělo rudovlasé prostitutky Elizabeth Strideové, zvané Dlouhá Liz.

Slečna měla podříznuté hrdlo, ale ne rozpárané břicho. Odpověď, proč, přinesl deník. Maybricka totiž vyděsil vůz s poníkem, a tak nestačil svůj čin dokončit. Zapsal si o tom: „Tak rád bych tomu koni uřízl hlavu a narval ji té děvce do chřtánu tak hluboko, jak by to jenom šlo. Ale neměl jsem ani čas ji rozpárat.“ Při příští vraždě ovšem čas měl.

Řezal jsem pořád hloub a hloub

V půl deváté večer téhož dne zadržela policie ve Whitechapelu úplně opilou prostitutku Catherinu Eddowesovou, která se navíc prala. Zavřeli ji do cely, aby vystřízlivěla, a v půl jedné ji pustili. Za hodinu a čtvrt objevil její mrtvolu policejní konstábl Edward Watkins. Nebyl na ni hezký pohled. Při pitvě doktor Frederick Brown konstatoval, že z jejího těla byly částečně vyvrženy vnitřnosti, které ležely přes pravé rameno jako módní doplněk, a levá ledvina a děloha chyběly úplně.

Navíc měla zohavený obličej: „Oběti chybí špička nosu. Pravé víčko proříznuto skoro centimetr hlubokou ranou. Na obou tvářích šikmé zářezy pod kůži.“ Rány na tvářích Eddowesové vypadaly jako písmeno M. Autor deníku si o ní zapsal: „Vzrušovala mě víc než všechny ostatní, řezal jsem pořád hloub a hloub. Měla ošklivý nos, tak jsem ho uřízl, zkusil jsem oči, nechal svou značku, ale hlava nešla pryč. Děvka ani necekla. Vzal jsem si všechno, co se dalo.“

Dlužno podotknout, že o chybějících částech těla nebyla veřejnost informována. A také o jiné věci – vedle mrtvoly se našel nůž a cínová krabička. A právě takovou viděli u Maybricka – nosil v ní arzenik, který si dával do pití.

Při marném vyšetřování vražd dostávala policie od „drzého Jacka“, jak se Rozparovači začalo říkat, dopisy, ve kterých se vysmíval policejnímu postupu, kdy ho nemohou dopadnout, a „to mne máte přímo u nosu“.

V září 1888 policii psal: „Dívám se na ně, jak mě hledají, a válím se smíchy, ha, ha, ha!“ A 16. října 1888 dokonce poslal vyšetřovateli Georgu Luskovi přímo do bytu dárek, v němž byla zabalena část lidských ledvin, naložených ve víně, s komentářem, že „část jsem si osmažil a snědl a musím říct, že byla vynikající“. Smutný náhrdelník vražd ovšem završila smrt prostitutky Mary Jane Kellyové 9. listopadu 1888. Znamenala nejkrutější čin vrahovy kariéry.

^{vypadal takhle známý vrah?}

Dílo samotného ďábla

Mary Kellyové bylo teprve pětadvacet – byla jen o rok mladší než Maybrickova manželka. A také byla ze všech vrahových obětí nejhezčí. V úterý 8. listopadu ji svědkové viděli, jak si vede domů do Dorset Street čtvrt hodiny před půlnocí nějakého muže s nazrzlým plnovousem a buřinkou. Byla tak opilá, že neodpovídala na pozdrav. Od půlnoci až do jedné se z jejího bytu ozýval zpěv.

Druhý den ve tři čtvrti na jedenáct za ní poslal domácí hokynář John McCarthy svého příručího Thomase Bowyera, aby jí připomněl, že už šest týdnů dluží nájemné. Bowyer bez úspěchu klepal na dveře, pak nahlédl do pokoje oknem.

Udělalo se mu tak špatně, že se málem svalil. Později prohlásil: „Vypadalo to spíš jako dílo samotného ďábla než jako něco, co by mohla udělat lidská ruka.“
Dívka ležela na posteli. Byla k nepoznání, protože její nos i kůži z obličeje vrah odstranil.

Podle pitvy: „Celý povrch břicha a stehen byl odstraněn a všechny vnitřnosti z břišní dutiny vyňaty. Ňadra byla odříznuta, paže zohaveny četnými roztřepenými ranami, tkáň po celém obvodu krku odstraněna až na kost. Kůže z břicha a stehen ležela na stole.“ Vnitřnosti byly rozházeny kolem mrtvoly. Ledviny zmizely.

V deníku si Maybrick poznamenal, že „nezapomněl na podpis, ať ví o mé vlastní děvce“. Feldman s odborníky pečlivě studoval fotografie z místa činu a zjistil, že krvavé cákance na zdech znamenají FM. Iniciály Florence Maybrickové, která, jak se ukázalo, byla svému muži nevěrná. Navíc jí Kellyová byla podobná. Tak či tak, vraha se policii dopadnout nepodařilo. A Maybrick v květnu 1889 za záhadných okolností zemřel. Jeho život byl jedno velké drama.

Strychnin i arzén

James Maybrick obchodoval s bavlnou. Často služebně cestoval do Spojených států. V roce 1877 se nakazil malárií a lékař mu předepsal chinin. Ten ale neúčinkoval, a tak mu doktor předepsal strychnin a arzenik. James si na nich vypěstoval závislost. Dával si je i do jídla jako medicínu, která posiluje. Také miloval hazard. Když mu bylo mezi pětadvaceti a třiceti, našel si v Londýně milenku Sarah Ann Robertsonovou. Měl s ní celkem pět dětí, z nichž dvě mu porodila, když už byl ženatý.

S Florence se korpulentní obchodník seznámil v roce 1880 na palubě lodi Baltic, která plula z New Yorku do Liverpoolu. Hned se mu zalíbila. Byla původem Američanka, „vysoká sto pětašedesát centimetrů, kypré postavy s bujným poprsím a výraznými boky, ale s útlým pasem. Měla dlouhé světlé vlasy.“ Vzali se v červenci 1881 a měli dvě děti – Jamese, zvaného Bobo, a dceru Gladys. Nebyl to spokojený sňatek.

Tu čubku ovládá milenec

Zpočátku vypadalo manželství nadějně. Obchody šly Jamesovi dobře, manželé bydleli v pěkném domě na předměstí Liverpoolu. Oba milovali dostihy, pořádali večírky s hudbou a tancem a hráli whist. James říkal ženě králíček, milence pro změnu zajíček. Pak se ovšem Florence v červenci 1888 dozvěděla o Jamesově milence a nemanželských dětech. To byl konec. V srpnu už spali oba manželé odděleně. A právě tehdy začaly vraždy ve Whitechapelu.

Florence si také našla milence – pětatřicetiletého Alfreda Brierleye, hezkého a svobodného.

V deníku o něm psal Maybrick jako o muži, který „tu čubku ovládá“. A v prosinci 1888 se manželé zle pohádali. „Ukázal jsem té děvce, jak to vypadá, když se rozzlobím. Bil jsem a bil, ani nevím, jak jsem se nakonec zastavil,“ zapsal si James. Také se rozhodl, že jí nedá v poslední vůli ani penci.

Florence si stěžovala na chování manžela svému lékaři dr. Hopperovi. O něm si Maybrick zapsal: „Hopper sám pocítí mou nablýskanou břitvu, k čertu s tím vlezlým kašparem!“

S Brierleym Florence dokonce v březnu 1889 otěhotněla. V témže měsíci se už drze procházela s milencem ruku v ruce na dostizích. To Jamese znovu rozzuřilo. Takový skandál! Doma Florence nafackoval a chtěl ji vyhodit z domu. Nakonec se ale manželé smířili. Mezitím se začal James cítit špatně.

^{Kdo vraždí v ulicích Londýna?}

Otrava jedem

Už od listopadu 1888 si James stěžoval na bolesti hlavy a necitlivost v rukou. Také necítil nohy od kolen dolů. Florence oznámila přítelkyním, že se předávkovává léky. Začátkem května 1889 už James nemohl ani jíst, ani pít pouhou vodu. Své ženě o sobě všechno pověděl. Nemohla uvěřit, že by byl Rozparovačem. Myslela, že blouzní.
A 11. května zemřel.

Florence byla obviněna z toho, že otrávila muže arzenikem. Osma dvacátého května s ní začalo soudní přelíčení. Byla odsouzena k smrti provazem na základě velmi pochybných důkazů, např. věty, kterou napsala svému milenci: „Muž je k smrti nemocný.“

Navíc Florence neměla důvod k vraždě – podle Jamesovy poslední vůle by nedostala téměř nic. Florence tvrdila, že je nevinná a obhajoba se za ni bila jako lev. Měla dobrou kartu v rukávu – Florence si psala deník, v němž uváděla i historku, že Rozparovačem je James, kterou jí sám vyprávěl. A to by šokovalo vážené obchodníky, s nimiž se stýkal.

Dokumentarista Feldman se proto domnívá, že nikoli Florence, ale Jamesův bratr Michael byl jeho vrahem. Byl vynikající hudebník, stýkal se s královskou rodinou a fakt, že je bratrem sériového vraha, by jej zničil. Pravdu se ovšem nikdy nedovíme.

Faktem zůstává, že Florence byla uvězněna, ale nevíme, jestli se jí narodilo dítě počaté s milencem. Trest smrti jí byl nakonec odpuštěn a z věznice ji propustili v roce 1904. Zemřela v říjnu 1941. Pověsti o Jacku Rozparovači ovšem žijí dodnes. ^zdroj

  _{^{Obrázek Jamese Maybricka - Díváme se do očí sériovému vrahovi z Londýna?}}

Oběti

Počty a jména Rozparovačových obětí jsou předmětem mnoha diskusí. Kanonická pětice obětí je podskupinou jedenácti skutků zaznamenaných v policejní dokumentaci jako „Vraždy ve Whitechapelu“.

Kanonická pětice obětí

Nejrozšířenější seznam známý jako Kanonická pětice obsahuje jména následujících pěti prostitutek (nebo předpokládaných prostitutek, jako v případu Cathrine Eddowesové) z východní části Londýna zvané East End:

• Mary Ann Nicholsová (za svobodna Marry Ann Wolkerová, přezdívkou „Polly“) byla narozená 26. srpna 1845 a zavražděna v pátek 31. srpna 1888. Tělo Nicholsové bylo nalezeno brzy ráno kolem 3.40 na zemi před vchodem do stájí na Buck’s Row (dnes známé jako Durward Street), což je zapadlá ulička ve Whitechaplu asi 200 metrů od Londýnské Nemocnice
  
• .
• Annie Chapman (za svobodna Eliza Ann Smith, přezdívkou „Dark Annie“) se narodila v září roku 1841 a byla zabita v sobotu 8. září roku 1888. Tělo Chapmanové bylo nalezeno kolem 6.00 ráno a leželo u dveří na dvůr domu č. 29 v Hanbury Street ve čtvrti Spitalfields.

• Elizabeth Stride (za svobodna Elizabeth Gustafsdotter, přezdívkou „Long Liz“) byla narozena ve Švédsku 27. listopadu roku 1843 a zabita v neděli 30. září roku 1888. Její tělo bylo objeveno kolem jedné hodiny ráno. Leželo na zemi v Dutfield’s Yard na ulici Berner Street (dnes Henriques Street) ve čtvrti Whitechapel.

• Catherine Eddowes (používala přezdívky „Kate Conway“ a „Mary Ann Kelly“ odvozených ze jmen svých dvou druhů Thomase Conwaye a Johna Kellyho) se narodila 14. dubna 1842 a byla zavražděna v neděli 30. září 1888, ve stejný den jako předešlá oběť Elizabeth Stride. Ripperologisté pojmenovávají tuto situaci jako „dvojitá událost“ (v anglicky „double event“). Její tělo bylo nalezeno na Mitre Square v centru Londýna.

• Mary Jane Kelly (po výletu do Paříže si začala říkat „Marie Jeanette Kelly“, přezdívaná „Ginger“) se podle všeho narodila buď v Limericku v okrsku County Limerick, nebo v Munsteru v Irsku pravděpodobně v roce 1863. Zavražděna byla v pátek 9. listopadu roku 1888. Její příšerně zohavená mrtvola byla objevena krátce po 10.40 ležící v posteli ve svém pokoji na Miller’s Court č. 13 nedaleko Dorset Street ve čtvrti Spitalfields.
  

Tento seznam zahrnuje názory různých autorů inspirovaných soukromými poznámkami Sira Melvilla Macnaghtena, hlavního konstábla městské policie a Service Criminal Investigation Department (oddělení kriminální vyšetřovací služby) z roku 1894. Macnaghtenovy poznámky byly zveřejněny až v roce 1959 a vyjadřují především jeho vlastní názor, který nutně nemuseli sdílet i ostatní vyšetřující komisaři (například inspektor Federick Abberline). Macnaghten začal u policie působit až rok poté, kdy došlo k vraždám, a jeho poznámky obsahovaly vážné faktické chyby o možných podezřelých.

Z tohoto důvodu někteří Ripperologové upřednostňují vynechat jedno nebo více jmen z kanonické pětice obětí. Obvykle to bývá Strideová (nebyla zohavena natolik jako ostatní oběti (kromě podříznutého hrdla) a pravděpodobně byla napadena na veřejnosti) a také Kelly (mladší než ostatní oběti, zavražděna ve vnitřních prostorách, k tomu všemu děsivě znetvořena). Někteří zase seznam rozšiřují o jména jako Martha Tabramová a jiné, jež byly pravděpodobně dalšími obětmi Jacka Rozparovače. Někteří badatelé tvrdí, že série vražd nebyla dílem jednoho vraha, ale neznámého počtu vrahů, kteří takto jednali nezávisle na sobě.

Míra zohavení obětí se postupně zvyšovala, pouze s výjimkou Strideové (při útoku byl vrah zřejmě vyrušen). Nicholsové a Strideové nechyběly žádné orgány, Chapmanové vyjmul vrah dělohu, Eddowesové dělohu a ledvinu a navíc ji znetvořil obličej. Srdce Kellyové se nenašlo na místě činu, ale mnoho dalších vnitřních orgánů bylo vyjmuto a ponecháno v jejím pokoji.

Pět kanonických vražd bylo obvykle spácháno v noci spolu s přicházejícím víkendem, většinou ke konci měsíce nebo týden poté. Typicky v ústraní, nicméně s přístupem veřejnosti. Případ od případu nacházíme drobné nuance: Eddowesová byla jedinou zavražděnou obětí v centru Londýna, i když to bylo na hranici centra a okrajové čtvrti. Nicholsová zase jedinou obětí zavražděnou volně na ulici, ačkoli tato ulice byla tmavá a opuštěná. Hodně zdrojů tvrdí, že Chapmanová byla zavražděná krátce po východu slunce, avšak policie ani lékaři, kteří ohledávali tělo, tuto teorii nepotvrdili. Vrah Kellyové ukončil šestitýdenní pauzu mezi vraždami (mezi vraždou Nicholsové a Chapmanové uplynul pouze jeden týden, zatímco mezi vraždou Chapmanové a tzv. „dvojitou vraždou“ tři).

Hlavním problémem při identifikaci vražd uskutečněných Jackem Rozparovačem je velký výskyt podobně morbidních útoků na ženy během této éry. I přesto velká část expertů tvrdí, že typickými rysy práce Jacka Rozparovače jsou podřezání krku, zohavení těla v oblasti břicha, genitálií a obličeje a vyjmutí vnitřních orgánů.

^{Místa činu}

Další možné oběti

Oběti jiných vražd a útoků (ve stejném období a podobným způsobem) byly horkými kandidáty na seznam trestných činů Jacka Rozparovače. Tyto útoky ale nebyly dostatečně zdokumentovány:

• „Fairy Fay“, přezdívka, jež byla přidělena neznámé oběti vraždy nalezené v 26. prosince roku 1887 s kůlem zabodnutým v břiše. Je možné, že „Fairy Fay“ byla pouze výmyslem tisku, který ji zaměnil s vraždou Emmy Elizabeth Smithové o předchozích Vánocích. Jméno této údajné oběti se objevilo až několik let po Kanonické pětici a je pravděpodobné, že bylo převzato z textu populární písně „Polly Wolly Doodle“, která začíná slovy „Fare thee well my fairy fay“. Většina autorů se ovšem shodla na tom, že „Fairy Fay“ nikdy neexistovala.

• Annie Millwoodová (narozena kolem roku 1850) byla přijata do nemocnice 25. února 1888 s četnými bodnými ranami na nohou a spodní části těla. Poté byla z nemocnice propuštěna. 31. března 1888 pravděpodobně zemřela přirozenou smrtí.

• Ada Wilsonová se stala obětí útoku 28. března roku 1888. S dvěma bodnými ránami na krku vyvázla živá.

• Emma Elizabeth Smithová se narodila roku 1843. Byla přepadena na Osborn Street ve Witechapelu 3. dubna 1888, kde jí dva nebo tři muži (jeden z nich nezletilý) vsunuli tupý objekt do vaginy, kterým jí roztrhli hráz. Útok přežila a zvládla dojít zpět domů i přes vážné zranění. Přátelé ji poté odvezli do nemocnice, kde upadla do kómatu a zemřela 5. dubna 1888. To byla první „vražda ve Whitechapelu“ takto zaznamenaná v policejních spisech.

Hypotéza paranormal-activity:

1. Vrah nebyl jen jeden - řádilo více lidí najednou.
   
2. Jack byl psychopatický loser.
   
3. Jack byl aritrokrat, který byl ve dne celkem váženým občanem.
   
4. Jack měl neštěstí v láce a proto vraždil.
   
5. Jack neměl dobré vzpomínky na matku.
   
6. Jack se považoval za spasitele.